Ujeli jsme 3 000 kilometrů, abychom závod zajeli za 9 minut a 27 sekund! To je čas, který nám s Mandou vynesl vítězství na mistrovství světa WSA Dryland ve Velké Británii, které se konalo poslední listopadový víkend.
Rok intenzivních příprav
Příprava na závod trvala asi rok. Trénoval jsem pod vedením Kacpera Simińského ( BePro Cycling ), který mi sestavil kompletní plán. Musel se několikrát upravovat, jak se plány mění a jak se mění život. Myslím si ale, že se mi podařilo docela dobře se ukáznit a udělat další kroky v přípravě. Před mistrovstvím světa WSA jsem plánoval soutěžit na mistrovství Evropy jiné federace, IFSS. Moje kategorie tam ale byla zrušena kvůli malému počtu závodníků. To mě trochu překvapilo, protože jsem očekával, že ve Finsku bude startovat větší počet huskyů než jinde v Evropě. Naštěstí mé zklamání netrvalo dlouho, protože jsem věděl, že WSA bude čelit tvrdé konkurenci. Mým malým cílem bylo porazit britského konkurenta na britské půdě. Což se, jak se ukázalo, podařilo. A ještě něco navíc.
Příprava na závod zahrnovala nejen trénink mě a psů, ale i organizaci celého výletu. Původně jsem měla jet s manželem Marcinem, ale abychom ušetřili peníze, vydali jsme se na výlet jako klub. Připojila jsem se k Maritě a Darekovi, abychom celou vzdálenost urazili najednou. Vzali jsme s sebou pouze dva soutěžící psy. Díky Maritě jsem se nemusela starat o organizaci věcí, jako je ubytování nebo plavba trajektem. Naše cesta k trajektu si zaslouží vlastní příběh! Od chvíle, kdy jsme si koupili lístky, až do chvíle, kdy jsme nastoupili. Výlet na celý život, se slzami smíchu v pozadí. Ale zpět k samotnému závodu...
Světová asociace psích spřežení (WSA) je globální federace psích spřežení, která sdružuje majitele severských psích plemen. Způsobilí jsou psi šesti plemen: sibiřský husky, aljašský malamut, samojed, grónský pes, kanadský eskymák a jakutská lajka. Psi musí mít rodokmeny uznané FCI. V bezsněžných podmínkách nabízí WSA všechny kategorie sprint spřežení, od velkých spřežení až po kategorie s jedním psem, jako je canicross, scooter a bikejoring.
Neočekávané změny v plánech spuštění
Pokud jde o disciplínu, ve které bych se měl zúčastnit, rozhodnutí bylo jednoduché: Bikejoring. Vybrat psa, se kterým bych závodil, bylo těžší. Mám tři čistokrevné huskyje: Mandu, Runu a Kuza. Rozhodl jsem se vybrat mezi svými sourozenci, Mandou a Kuzem, i když všichni byli připraveni závodit. Dokonce i Kuzo, který si před 11 týdny zlomil prst. Po šesti týdnech léčby dostal zelenou k tréninku a rychle ukázal, že je stále ve skvělé formě. V hloubi duše jsem však cítil, že před zraněním běhal lépe. Nebylo to tím, že by nebyl fyzicky zdatný. Měl jsem pocit, že je trochu méně odhodlaný. Bylo to, jako bychom se vrátili do doby, kdy se ještě učil běhat sám. Před zlomeninou jsem na něj sázel na 99 %, ale potom jsem tu sebedůvěru ztratil. Absolvoval jsem testy. Soutěžil jsem s Mandou i Kuzem. Na tréninku jsem s nimi také běhal stejné trasy a neustále porovnával výsledky. Manda se pokaždé ukázala být lepší. Měla lepší časy a byla více soustředěná na svou práci. Pořád jsem si ale říkala, že ostatní špičkové závodnice budou soupeřit s muži silnějšími než s drobnou ženou…
Měla jsem opravdu těžké se rozhodnout, s jakým psem začít. Téměř do poslední chvíle před cestou. I cestou jsem si říkala, jestli jsem se rozhodla správně. Jak se ukázalo, bylo to velmi dobré rozhodnutí. Manda nejenže zvládla trať perfektně, ale jsem prostě ráda, že jsem s ní měla možnost soutěžit. Mám ji od štěněte a sama jsem ji trénovala od samého začátku. Během celé naší „kariéry“ jsme měly svá vzestupy i pády, ale s žádným ze svých ostatních psů si nerozumím stejně jako s Mandou. Můžu jí důvěřovat s pokyny, výběrem správné cesty a s rozhodnutím, na kterou stranu předjet. Bylo to velmi těžké, když se Manda potýkala se stresem v cíli, kde bylo hodně lidí. Jsem ráda, že se nám to podařilo tak dobře vyřešit, že to už neovlivňuje náš cíl. A hlavně, tohle malé tělíčko má opravdu silnou vůli bojovat a srdce pro běh. Některé životní situace mohou být pro Mandu příliš náročné, ale když si nasadíme postroj, záleží jen na dané práci.
Za zmínku také stojí, že ve federaci WSA se psům nesmí trať předem seznámit. Před závodem si ji můžeme prozkoumat sami, ale nemůžeme na ni brát psy. Manda zvládla úplně novou trať a s mnoha zatáčkami to pro ni nebylo jednoduché! Její rychlý a bezchybný běh nám vynesl zlatou medaili.
Trasa plná výzev a emocí v cíli
Přesně tak – trasa! Jedna z nejlepších, na kterých jsem kdy jel. Nejenže se nacházela v neuvěřitelně malebném prostředí Haughey Parku, ale měla všechno, co potřebujete. První část byla jedna zatáčka za druhou, jako singletrackový závod. Navzdory klikaté cestě jsem neměl žádné pochybnosti, kudy se vydat, protože bezpečnostní opatření a značení byly bezchybné. Po technické části jsme vjeli na louku – otevřenou oblast s rychlým sjezdem a prudkým stoupáním. A nakonec nás v lese čekal rychlejší úsek. Zde jsme museli být opatrní, protože se rozbahnilo. Typicky anglické počasí to zkrátka dělalo kluzkým a obtížným, ale velmi obohacujícím! Naštěstí těsně před odjezdem jsem na kole dostal širší pneumatiky, ideální pro takové podmínky. Takže jsem měl velmi dobrou přilnavost. Po prvním dni opatrné jízdy jsem plánoval další den vyrazit naplno. Ale bohužel cyklon Bert s námi měl jiné plány. Je jen škoda, že jsme měli možnost závodit jen jeden den, protože tato trať si zasloužila víc.
Poté, co jsem v pátek objel trať, jsem věděl, že na této trati není prostor pro chyby. Ostatní běžci toho jistě využijí ve svůj prospěch. Proto jsem byl do jisté míry opatrný. Brzdy jsem úplně povolil, až když jsem na otevřeném poli uviděli Vickie Pullinovou, jak startuje o minutu přede mnou. Byla to přesně ona, o které jsem snil, že ji porazím. A proto jsme druhou část trati dokončili rychleji. Nohy mi jako zázrakem pumpovaly extra watty. I Manda nabrala rychlost, jako by věděla, o čem mluvím. Podařilo se nám Vickie nejen dohnat, ale i předjet. Je pravda, že i její pes, jakmile nás uviděl, nabral extra sílu a rychle zrychlil. A protože byl větší a silnější než Mandy, tentokrát nás předjeli. A tak to pokračovalo několikrát, až do cíle. Někdy jsme byli před námi, někdy oni. Byl to fantastický finiš! I Manda si udržela soustředění až do samého konce a sebevědomě projela cílem. Byl jsem na ni (a stále jsem) neuvěřitelně hrdý. Jakmile jsme projeli cílem k našemu stanovišti, emoce mě ovládly a vehnaly mi slzy do očí. Nic se nevyrovná této směsici emocí. Vyčerpání, nesmírná radost, trochu nevíry, že je to skutečné. A navíc tenhle malý pejsek, který ani neví, že si splnil váš podivný sen, prostě sám odběhl. Jako vždy. Trochu jsem se uklidnil, až když jsem se od Marity dozvěděl, že jsem první. V cíli jsem si ani nekontroloval čas, protože jsem už svůj úkol splnil. A další výbuch emocí!
Čas má cenu zlata
S Mandou jsme dosáhli nejlepšího výsledku v naší kategorii, bikejoringu seniorek (do 39 let), ale také třetího nejrychlejšího času v bikejoringu celkově, bez ohledu na věk a pohlaví. Před námi jsou dva muži ze seniorské a veteránské kategorie: polský krajan Mirosław Banaś a Skot Roddy Milne.
Ale to nebyl konec. Druhá etapa byla naplánována na další den. Moje radost se začala měnit ve stres. V neděli jsem měla startovat první. Na základě mých časů ze soboty bych neměla nikoho, koho bych mohla pronásledovat. Druhá, Norka Veronica Strand, je necelých 10 sekund pozadu, takže se určitě nevzdá. Britka Vickie Pullin se také nevzdá. A ostatní závodnice také ne. Byla jsem velmi odhodlaná dát do toho druhý den všechno. Opatrnost by ustoupila do pozadí, protože na ni tady nebude místo. Navíc mě vybavení nezklamalo, takže jsem mohla podstupovat větší rizika. Většinu noci jsem o tom přemýšlela… což už bylo docela vyčerpávající, protože jsem do soutěže šla docela nemocná. Takže jsem se musela motivovat nejen psychicky, ale také se neustále snažit dostat zpět do top formy. Ráno jsem ale dostala zprávu, že závody druhého dne byly zrušeny kvůli povětrnostním podmínkám. Zpočátku jsem byla zklamaná. Tato skvělá trať a všechen ten stres před závodem byly k ničemu. Ale bezpečnost je na prvním místě. Silný vítr a padající stromy nejsou něco, co byste chtěli během závodu zažít. Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomil, že jsem vyhrál! Jen jsem musel ovládnout další výbuch emocí. Slyšet Dąbrowského Mazurku na stupních vítězů bylo opravdu něco! Ruce se mi třásly vzrušením.
Celý polský tým podal výkon hodný medaile. Nebo spíše medailí! Poláci získali čtyři zlaté medaile (Mirek Banaś a Agnieszka Ignaszak v seniorském bikejoringu a junioři Filip Behlert v bikejoringu a Olaf Behlert v canicrossu), jednu stříbrnou medaili (Gosia Kita v SC2 NB2) a jednu bronzovou medaili (Zbyszek Kunert v DR8). To nám v Poháru národů zajistilo třetí místo za Francií a Velkou Británií.
Ani si nepamatuji, jak probíhala cesta domů. Na trajekt jsme nastoupili mnohem klidněji, ale vítr a velké vlny nám z cesty neudělaly příjemnou záležitost. Po návratu jsem se musel zotavit z nemoci a odpočinout si. Tak dlouho mi to už dlouho netrvalo. Teď krátké období odtrénování a začínáme znovu. Čekají nás nové cíle a nová sezóna!
Štítky:
